23. ročník
Lužická sedmička je opět za dveřmi
Letos se výjimečně na hlavní trase překoná trojciferná vzdálenost – 102 km. Dosud se chodilo jen 98 km, ale letos psychologická bariéra trojciferného čísla padá, a to u příležitosti oslav 100 let od založení YMCA v Československu. Organizace YMCA, která začala práci s mládeží už v Londýně v roce 1844, šířila se zeměmi napříč světem a do Československa se dostala roku 1921 díky Tomáši Garrigue Masarykovi a sekretářům YMCA z USA, kteří sem přišli Ymku zakládat. To je trochu historické okénko, ale teď už zpět do přítomnosti.
Jdeme s dobou. Za pomoci dronu vzniká startovní fotografie s 86 šlapery (pokud to lehce extrapolujeme a započítáme i opozdilce). Ještě než vyrazíme (šlapeři už mají trasu nahranou v mapách v telefonech), tak se zdravíme se starými známými. Po letech tu potkávám i spolužačku, nové tváře, ale i staré známé tváře, i když je třeba neznám jménem. Jádro se tu drží, i když se obměňuje. Dobří holubi se vracejí. Tempo na začátku je svižné, je třeba polykat co nejvíce kilometrů dříve, než přijde noc a s nocí i horší orientace v prostoru. S nocí ale nepřichází spánek (když nepočítáme ten za chůze). Zvláště pak nad ránem přichází únava, která zase spolyká náskok, který byl před setměním získán.
V noci je ve tmavém lese a nerovném terénu potřeba světlo. Ještě, že kolem nás prochází šlaper. Vidí, že naše svícení telefony, není při pohybu při sestupu roklí zcela praktické (nemluvě o tom, kolik svícení sežere z nabité baterie telefonu). Díky Bohu, že je vybaven lépe než my, má s sebou záložní čelovku i s několika náhradními bateriemi a ochotně nám své vybavení půjčuje.
Dalším střípkem na naší cestě je jeden šlaper s obrovským psem – československým vlčákem Leonem. Na cestě se asi párkrát míjíme, tu někdo zrychlí, tu zpomalí, či zabloudí. Nakonec se rozhodujeme naše výpravy spojit. Vlčák je očividně spokojen s větší společností a možná je i kvůli svému pánovi rád, že jeho pán s ním nejde v noci sám. Však už i dříve chlupatý obr chodil uprostřed mezi námi a páníčkem a nebyl rád, když jsme se rozdělili. Noc pokročila, my pokračujeme pomalu. Únava si vybírá daň, nohy těžknou, tempo upadá.
Také mě začíná bolet kyčel. Tu bolest znám. Ale většinou se dostavuje tak na sedmdesátém nebo osmdesátém kilometru. Ale teď jsme teprve na třicátém. Když jste na sedmdesátém kilometru, tak si řeknete, že to už dojdete. Ale když je ten poměr 30 : 70 opačný? Asi bude moudřejší skončit v půlce, honí se mi hlavou. Ale nechci kazit morálku ostatním a stěžovat si, i do té půlky potřebujeme vyšlápnout ještě další 2 až 3 kopce, a tak šlapu dál a mlčím. Čekám na příhodnou chvíli. Kousek před sestupem k silnici do Lesné se rozhodujeme skončit. Zjišťujeme, jak bude možný odvoz. Přecházíme silnici k autobusové zastávce. Vidím povědomou tvář, ale říkám si, kdo to je… A pak mi svitne, no to to je tenhle! Rodák z Brniště, který teď žije v jižních Čechách. Před pár lety L7 taky chodil, letos je účastníkem jeho dcera a on jí dělá doprovodné vozidlo. Tomu říkám profi podpora 😊. Nabídl nám, že nás sveze zpět do Brniště a za takovou ochotu jsme moc vděční.
Letošní rok nevyšel, jak jsem si představovala. Někdy je čas hecnout se a dojít. Jindy je moudré spolknout hrdost a skončit. Jen škoda, že mi unikla medaile – tentokrát vyrobená z uranového skla. Co si ale odnáším? Jak skvělé je, když si navzájem pomůžeme čelovkou, odvozem i prostou společností. Když nejedeme jen na výkon, ale jsme schopni vnímat lidi kolem sebe.
Během slavnostní večeře si beru na starost udělat malý průzkum mezi šlapery. Tím úkolem jsem se dobrovolně nechala pověřit – tak trochu s myšlenkou, že když už jsem to neušla, tak že aspoň budu užitečná. A taky mě vždycky zajímá, jak to kdo má s L7, a teď mám ke zvědavosti pověření od samotného ředitele pochodu. Otázky mi byly dány, některé odpovědi si můžete přečíst níže sami.
Na L7 se lidé dostanou přes kolegy, spolužáky, kamarády, ale dozví se o ní i přes internet. Často je zaujme ta výzva, zůstane v nich intenzivní zážitek a mají chuť se překonávat. Rádi se sem vrací. Někteří, i když jsou odsud z kraje na L7 poznají kopce, o kterých dosud ani nevěděli, nebo se na ně ještě nevypravili. Někteří sem jedou i z daleka (Praha, Karlovy vary, České Budějovice).
Co tě vedlo k tomu zúčastnit se Lužické sedmičky?
Mě k tomu vedla tradice, protože každej rok se zúčastňuji už 10 let, líbilo se mi tady to prostředí, Lužický hory, ten koncept.
Mě k tomu vedla zvědavost, říkal jsem si, že se to přeci nedá ujít, tak jsem to chtěl zkusit. Tohle je můj druhý ročník, ale obecně mě k L7 vedla ta zvědavost, vyzkoušet si něco nového.
Po kolikáté se účastníš a jaký z toho máš pocit?
Zklamaný, nedošel jsem to celý. Dobrý, ale příště to chci dokončit.
Že to bylo téměř nad moje síly, ale došel jsem to celý, ale bylo to na hranici.
No já z toho mám vynikající pocity, protože jsem došel… to je vždycky když člověk dojde.
Já jsem trochu vyčerpaná a mám nějaké puchýře, ale jako bylo to skvělý, je to skvělej pocit vědět, že jsme ušli padesát kilometrů, my jsme to tedy nešli celý. Šli jsme jenom tu denní část, takže super pocit. Příští rok chceme jít celou.
Co všechno jsi do toho dal? (tuhle otázku jsem se skoro bála pokládat, abych někoho moc nenaštvala a byla jsem moc ráda, že jsem ji nevymýšlela).
Všechno, úplně všechno, možná i něco víc. Do toho se musí dát všechno, protože jinak to člověk nedojde. Těším se na to, až do toho někdy nebudu muset dát všechno.
Květa Kupková
šlaperka L7 2021
PS: Děkuji YMCA Sever, obci Brniště, Glass-Metalu, BJB Brniště a všem dobrovolníkům, bez kterých by tato akce nemohla už 23 let fungovat.
—————————————————————————————————————————
- STATISTIKY: výsledková listina 2021
Nahrávání ...